Jak vycítit smrt při tonutí: co se děje v těle a jak to vypadá zvenku

Nejčastější příčina úmrtí v přírodě není hromová vlna, nebo medvěd, ale voda. A nejvíc lidí umírá při tonutí - ne proto, že by se někdo neuměl plavat, ale proto, že nikdo neví, jak vypadá smrt při tonutí. Nejsou to křiky, nejsou to ruce, které se třáslivě tažou do vzduchu. To je film. Ve skutečnosti je to ticho. A to je ten největší důvod, proč se lidé nechají utopit - protože nikdo nevidí, že se někdo právě mrtví.

Co se skutečně děje, když člověk tonoucí

Když se člověk začne tonit, jeho tělo nečeká na pomoc. Neříká: „Pomozte!“ Nevolá. Neplave k břehu. Místo toho spustí nejstarší přežitkový mechanismus, který má k dispozici: tonutí.

První věc, která se stane, je náhlý záchvat dechu. Když voda vstoupí do hrtanu, tělo reaguje jako na útok - hrtan se zavře, aby se voda nevyplavila do plic. To je tzv. laryngospasmus. Tělo se snaží přežít. Ale zároveň se člověk nemůže nadechnout. A nemůže křičet. Není to volání o pomoc. Je to přímočarý fyzikální proces. Tělo se snaží neumřít - a proto se zavře.

Potom přijde fáze, kdy se hrtan otevře. A voda vstoupí do plic. To je bod, kdy se začíná měnit chemie krve. Kyslík klesá, oxid uhličitý stoupá. Mozek začíná měnit chování. Člověk přestává bojovat. Přestává se třást. Přestává se snažit. Je to jako, když se někdo vydá do hlubokého spánku - jenže není spánek. Je to přechod mezi vědomím a bezvědomím. A v té chvíli už nemůžeš pomoci sobě. Už jen můžeš pomoci jemu.

Jak to vypadá zvenku?

Největší omyl je věřit, že tonoucí člověk se chová jako ve filmu. V reálu je to naprosto jiné. Tělo se nechává unášet. Ruce nevlní. Nohy nešlapou. Hlava je nízko ve vodě, často tak, že jen nos a ústa vystupují na chvíli. Při každém nádechu se hlava zvedne jen o pár centimetrů - a pak se znovu potopí. To je tzv. instinktivní reakce na tonutí, kterou popsal dr. Francesco Pia v 80. letech a která je dnes standardem pro všechny záchranné služby.

Člověk, který tonoucí, nevolá. Neplave. Nežádá o pomoc. Je to jako by byl v kleci. Nevidí, že ho někdo sleduje. Nevnímá, že se k němu někdo blíží. Je vlastně osamělý ve vodě - i když je kolem něj deset lidí. A proto se lidé často ptají: „Ale proč to nikdo neviděl?“ Protože neviděli to, co se děje. Viděli jen klidnou vodu. A myslí si, že všechno je v pořádku.

Co dělat, když vidíte někoho, kdo tonoucí?

Nečkejte na křik. Nečkejte na ruce. Pokud někdo vypadá jako „příliš klidný“ ve vodě - a zvláště pokud jeho hlava je nízko, oči jsou zavřené nebo skleněné, a neodpovídá, když ho zavoláte - tonutí je v plném proudu.

První krok: zavolejte záchrannou službu. Nezdržujte se. Neříkejte: „Možná je jen ve vodě.“ Neříkejte: „Možná se jen baví.“ Voda nečeká. Každých 10 sekund se stav zhoršuje. Po 60 sekundách se mozek začíná poškozovat. Po dvou minutách je bezvědomí nevyhnutelné. Po pěti minutách je smrt pravděpodobná.

Druhý krok: hodně větší než vy sami. Pokud máte nějaký záchranný pomůcku - plavací kruh, hůl, provaz, batoh s vzduchem - hodně to na vodu. Nelezte do vody. Největší chyba při záchraně je, že se druhý člověk také utopí. Většina úmrtí při tonutí se stává nejen kvůli tomu, že se někdo utopil, ale kvůli tomu, že se k němu někdo pokusil pomoci - a také se utopil.

Třetí krok: když ho dostanete ven, nečkejte na dýchání. Pokud není vědomý a neodpovídá, začněte s kompresemi. Stiskněte hrudník 30krát, pak udělejte dva nádechy. Pokud nevíte, jak dýchání dělat, jen stiskujte hrudník. Neustále. Do příjezdu záchranných vozidel. To je vše, co potřebujete. Necháte ho žít.

Proč je důležité znát tyto příznaky?

V České republice se každý rok utopí přes 300 lidí. Většina z nich je dospělí muži. Většina z nich je v řekách, jezerech, rybnících. Většina z nich byla v „bezpečných“ místech. Většina z nich nebyla vystavena nebezpečí - a přesto zemřeli.

Proč? Protože nikdo nevěděl, jak vypadá smrt při tonutí. Protože nikdo nevěděl, že to nevypadá jako film. Protože nikdo nevěděl, že ticho je největší varování.

Největší záchranou není to, že umíte plavat. Je to to, že umíte rozpoznat, kdy někdo přestává žít - a že nečekáte na křik, který se nikdy neozve.

Co dělat, abyste předešli tragédii?

• Nechávejte děti bez dozoru u vody - i když umí plavat. Plavání není ochrana proti tonutí.
• Nepoužívejte plavecké pomůcky jako bezpečnostní zařízení. Plavací kruhy, vodní křídla, bubliny - to všechno může být záchranným nástrojem, ale ne ochranou.
• Učte děti, že voda není hračka. I malá vlna může způsobit ztrátu rovnováhy. I malý rybník může být smrtící.
• Učte se základy první pomoci. Nejen pro případ tonutí - ale pro každý případ, kdy člověk přestane dýchat.
• Pokud jste v blízkosti vody, vězte, kde jsou záchranné pomůcky. Většina veřejných jezer má na břehu záchranné boxy s hůlkou, provazem a plavacím kruhem. Vězte, kde jsou.

Co se stane, když se někdo utopí a je zachráněn?

Ne všichni, kdo se utopí, zemřou. Někteří se vydají do nemocnice. Někteří se probudí. Někteří se vrátí domů. Ale většina z nich nesmí být stejná jako předtím. Tělo se může zotavit. Mozek ne. Pokud byl mozek bez kyslíku déle než 4 minuty, může dojít k trvalému poškození. Někdo se může probudit a nevědět, jak se jmenuje. Někdo se může probudit a nevědět, kde je. Někdo se může probudit a nevědět, proč ho všechno trápí.

Je to jako když se zhasne světlo - a když se zapne, už není stejný. Některé věci už nejsou stejné. A to je důvod, proč je důležité zasáhnout hned. Nečekat. Neříkat: „Možná to bude v pořádku.“

Proč je důležité mluvit o tomto?

Protože smrt při tonutí není náhoda. Je to výsledek toho, že se lidé neucítili, že se někdo může utopit - a že to nemusí vypadat jako křik.

Protože každý rok umírá přes 300 lidí v Česku - a většina z nich zemře v klidu. V tichu. A nikdo to nevidí.

Protože vy můžete být ten, kdo to vidí. A kdo udělá něco. Nejen zavoláte 112. Nejen hodíte hůl. Uděláte to, co většina lidí neudělá: uvědomíte si, že ticho je největší varování. A že člověk, který se nechává unášet, už nemůže křičet. Ale můžete vy.